Příběh klienta (Jméno dle jeho přání neuvádím)
Po uvolnění a vstoupení do pyramidy si zvolí schody nahoru. Chodba… Po stěnách jsou pověšené květiny, ozdoby… Podlaha je jednolitý leštěný beton do zrcadlova… Jde sem světlo z lesa… Je tady okno, velké okno… Já jsem nad tou zemí, spíš pluji… Jsou na konci chodby dveře?… Ano. Odpočítávání a přesouvám ho do života, ve kterém najde důležité okolnosti, které se spojují s životem současným…
Je tady hrozně moc světla. Vstoupil jsem do zahrady... Na začátku zahrady je stěna domu pokrytá plazivým břečťanem, já jsem na kopci, jsem tam sám… Jsem muž, je mi kolem 50 let, mám silnější ruce… Přesun do domu... Jsou tam schody… Jedny doprava dolů a jedny rovně nahoru, jsem v domě… Je to můj dům, jdu rovně, je tady pět schodů, pak dveře… Místnost.
Vím, že tam nebydlím sám a jdu do dalších dveří… Někdo tam sedí a něco píše… Nějaká malá holka… Asi si píše úkoly… Je to malá holčička, 7-8let... Je to moje dcera… (V současném životě jeho bývalá přítelkyně). Je tu uklizeno, ale nikdo další tam není, nemám manželku… Na malé dcerce je moc vidět, že je ráda, že jsem přišel…
…Přesouvám ho trochu zpět v tomto životě, hledáme mámu jeho dcery…
Je tam žena… Tmavovlasá, delší vlasy… Nezapadá do současného života… Jsme hodně mladí, 16-17 let... Moje dcera, která byla v domě, teď ještě není na světě… Asi nejsme manželé… Ne, nejsme. Jste sourozenci? Nevím… Ale nemáme spolu žádný partnerský vztah…
…Přesouváme se do jeho věku cca 30 let…
Jsem venku na ulici… Jo, je to ten dům... Stojím před ním a je to ta stejná holka, v tom životě jí říkám Jani, už se držíme za ruku… V těch 16ti to byla ještě jen kamarádka… Ještě pořád jsme bez dcerky… Jsme moc šťastní…
…Přesouvám ho do okamžiku, kdy tuto ženu ztratil… Nabourali jsme se v autě… Do stromu… Řídil jsem já… Je mi něco přes 30 let, necelých 31 let… Ona to nepřežila… Snažím se ji vytáhnout, jsme oba od krve, ona není živá… Nedokážu ji zachránit… Nevím, co s ní mám dělat… Nehýbe se...!!! Po tvářích mi tečou slzy a jsem na sebe hodně naštvaný, že tohle se nemělo stát… Obviňuji se z toho… Dcera je v autě a brečí… Je malá v peřinkách. Vezl jsem si je domů z porodnice. Koukám na tu malou a slibuji jí, že se o ni postarám a nikdy ji neopustím…
…Odpouštění sám sobě za pocit viny a rušení karmického slibu. Bylo to hodně náročné. Pocit viny měl v sobě velmi hluboko zakořeněný. Pak ho vracím zpátky na místo nehody...
Stojím na místě, kde jsme se nabourali a je tam ten strom, na něm je vidět ten náraz… Auto už je pryč... Stojí tam Jana, průsvitná, je to její duch…
Provádíme odpouštění a prosba o odpuštění… Poděkování… Kdo to je? Už víš?… Ano, je to moje současná přítelkyně… Ona se na mě usmívá a je na ní vidět, že odchází s pocitem, že mi to nezazlívá… Že ví, že to tak mělo být... Já jí odpouštím s tím, že vím, že teď už jí bude líp tam, kam jde… Dovoluji jí odejít… Tečou mi slzy, ale usmívám se...
…Přesouvám ho k miminku… Zrovna malou dcerku koupu a vytahuji ji z vaničky… Mám ji na podložce… Usmívám se na ni, mám ji rád (brečí)… Slibuji jí znova, že se o ni budu navždycky starat a že ji budu mít navždycky rád, protože nemá mámu… Slíbil jsem jí, že jí mámu nahradím za každou cenu, že jí nahradím úplně všechno…
…Provedli jsme znovu zrušení karmického slibu jeho dcerce… Vidím, jak dcera kýve hlavou, že to tak přijímá, ale je z toho taková smutná,nakonec to ale přijímá, cítí, že to tak má být, že to tak bude lepší… Teď už se i usmívá, já cítím lehkost a radost, a jsem moc rád, že jsem jí to takhle řekl a že jsme se na tom shodli… Všechno jsem pochopil… Proč jsme se od sebe nemohli pořád odpoutat... Vím, že to tak má být… Splnil jsem už, co jsem tehdy slíbil… Už bylo potřeba svůj slib zrušit… Jsem moc rád, že jsme to dokázali...
Potom děláme harmonizaci těla a čaker, pak návrat do reality…